chovatelská stanice "Od Gallasů" - O NÁS

Naše chovatelská stanice nemá zatím dlouholetou historii, s vlastním odchovem jsme započali až v roce 2004, kdy bylo přiděleno naší chovní stanici jméno Od Gallasů. Chovem pejsků se zabýváme již dlouhou dobu, konkrétně od roku 1994, i když doposud jsme se orientovali na psy.

Naším prvním pejskem byl a zatím stále je zlatý retriever (golden) Body od Bílé břízy, který z nás vychoval postupně skutečné pejskaře. Pejskařem se člověk nestává ze dne na den pouze tím, že si koupí prvního psa, pejskařem se člověk stává postupně a ani neví jak, je "v tom" až po uši. Projevuje se to tím, že člověk si uvědomí, že pejskovi by mohlo být doma smutno a nemůže být přece sám ani když jsme v práci, že kupuje vitamíny a nejlepší preparáty, aby jeho pejsek nijak nestrádal, podřizuje dovolenou a chodí tam, kam můžou hlavně psi, nemluvě o tom, že jsme nechali v autě zatemnit okna, protože na pejska pražilo sluníčko. I výběr auta jsme podřídili pejskovi, pak pejskům, takže jsme skončili u dodávky.

Náš golden Body k nám přišel dne 17. 11. 1994 a všichni jsme se na něho moc těšili, i když původně jak známí, tak rodina nás zrazovala, že je to velký pes a velký pes nepatří jak do bytu, tak k dětem, navíc je chlupatý a byt bude plný chlupů. Ukázalo se, a to vždy tvrdíme i zájemcům o naše štěňátka, že není nutný obrovský prostor doma, je nutný čas, který pejskovi věnujeme, o co menší prostor má doma, o to častější a delší potřebuje procházky venku. Především však pejsek nepotřebuje zahrádku , ale člověka, s kterým bude moct vše sdílet. V takovém případě je i ten největší pejsek na domácí prostředí velmi skromný a postačí mu malý koutek, kde může mít určité soukromí. Dokonce znám případ, kde mu bohatě postačovalo, že v noci mohl být pod stolem a přes den si odnášel pelíšek ke dveřím, kde poctivě čekal na pánečky.

Náš první pejsek nás naučil jak zacházet s pejsky, jak je vychovávat, cvičit. Nevychovávali jsme my jeho, ale on nás. Neučil jenom nás, ale postupně i naše psy (feny). Nikdo ho neučil přinášet jak ze sucha, tak z vody, nikdo ho neučil vystavovat zvěř, nikdo ho neučil být trpělivý k malým dětem, starým lidem , handycapovaným osobám či štěňátkům. To on nás všechno učil. A nastavil nám laťku pro ostatní pejsky v naší rodině hodně vysoko.

Vzhledem ke skutečnosti, že nás v roce jeho života velmi zklamal výsledek jeho dysplazie, která vyšla 4/4, tedy nejtěžší na obou zadních končetinách, rozhodli jsme se svoje plány změnit. Mysleli jsme, že bude běhat u kola, vedle běžek, že budeme svého krásného pejska vystavovat , že ho uchovníme a k němu možná časem, až budeme mít vysněný domeček, přibude fenka a pak si budeme moct požádat i o chovnou stanici. Pochopili jsme, že s takovým handicapem se nám naše sny rozplynuly. Nemohl s námi běhat a to byly přesně ty chvíle, kdy musel zůstat doma sám, o to víc jsme vymýšleli aktivity, kterých se mohl zúčastnit, jako bylo plavání.

Ani na chvíli jsme si však nepřipustili navrženou možnost a sice jeho utracení s tím, že takový pes se ztěží dožije 5 až 6 let, ale může to být i mnohem méně, a zakončí život tím, že se nezvedne. Sháněli jsme informace, jak co nejdéle oddálit podle veterinářů nevyhnutelný osud. Sehnali jsme si specialistu na dysplazii a ten nám poradil jednak výživu psa, jednak vitamíny a díky skutečnosti, že jsme jeho rady vždy velmi poctivě dodržovali, díky sportovnosti našeho pejska, který se výborně osvalil a to zejména plaváním, které miluje, zatím uvedené problémy nenastaly, i když na jaře a podzim mívá při změnách počasí problémy, jako mívají lidé s artrozou. Každopádně jde o psa s výbornými loveckými vlohami, takže OVVR předvedl bez jakéhokoli nácviku na plný počet bodů, nedělá mu problém ani výstřel a Silvestra miluje až na každoroční zklamání, že není co přinášet (zvěř) a v mládí byl použitelný i na černou. Až po shlédnutí výstavy, na které veterán, který neměl ani napůl klady jako náš pes a dostal titul výborný a nejlepší veterán, rozhodli jsme se ho přece jenom vystavovat a tak šel na výstavu poprvé v osmi letech v kategorii veterán. Nikdy nedostal jinou než výbornou a vždy obdivovali rozhodčí jeho kondici, bohatou srst typické sytě zlaté barvy, byť již prošedivělé, plynulý pohyb a jeho celkovou kompaktnost. Je škoda, že ho zdraví zradilo a takový pes nemohl být uchovněn. Přes skutečnost, že se fyzicky nikdy nestal otcem, adoptivně byl otcem všem naším štěňatům a za to mu patří navždy náš dík.

Vzhledem k tomu, že vyvstal problém s nutností hlídat objekt, do kterého jsme se přestěhovali, protože se naše rodina rozrostla o dalšího člena - tentokrát dítě a současně jsme dospěli k závěru, že je nejvyšší čas našemu Bodymu pořídit rovnocenného kamaráda. Hledali jsme plemeno, které by nám vzhledově bylo milé jako golden, ale zhostilo by se i úkolu hlídat přece jenom lépe než náš milovaný Body. A tak jsme našli plemeno hovawarta (hovík) a dlouho přemýšleli, zda tím nezpůsobíme nějaké trauma našemu goldenovi, který podle některých veterinářů měl před sebou pouze krátký život. Vzhledem k tomu, že jsme si bez pejska nedovedli život již představit, rozhodli jsme se přece jenom, že hovík bude. Proto do naší rodiny dne 2. 1. 1999 přibyl hovík plavé barvy, hodně fyzicky připomínající goldena Clark Gold Mondeo, nádherný pes z úžasného vyrovnaného vrhu a dodnes děkujeme paní Marcele Kasparové za toho nádherného psa.

V té době jsme moc o výstavách nevěděli, protože Bodyho jsme jimi nechtěli "trápit". Náš hovík se však rozhodl, že výstavy jsou náplní jeho života a že jich chce absolvovat co nejvíc. Pochopili jsme to záhy, kdy cestou na výstavu jsme zastavili, aby se pejsek proběhl a vyvenčil a on se na trávníku vedle dálnice začal stavět do výstavného postoje tak, že sklidil úspěch a potlesk přihlížejících. Vzhledem k tomu, že se jednalo o velmi dominantního pejska, naučil nás tento pejsek všechno ostatní, co nás nenaučil dobrák Body. O soužití těchto tak rozdílných pejsků by se dalo psát hodně dlouho, podstatné ale je, že vždy spolu vyšli a nikdy jsme nemuseli mezi ně zasahovat. Body si udržel pozici prvního psa v rodině a Clark toto respektoval. Škoda jen, že Clarkovi byl na tomto světě vyměřen pouze velmi krátký čas. Zemřel, než stačil krýt a než splnil poslední podmínku k udělení titulu Český šampion .

Po určité době, kdy nám starší dcera oznámila, že by také ráda sama vychovávala psa, rozhodli jsme se pořídit ji přece jenom fenku goldena, protože právě toto plemeno se nám jeví jako nejvhodnější pro začátečníka. Fenku si prosadila dcera. Přestože jsme se toho trochu báli, dne 5. 12. 2001 přibyla ke dvěma psům fena Berry Bohemian Champagne chovatelky Jany Hájkové. Štěňátko si vybrala dcera. Ihned jsme si říkali, aby při jejím hárání nevznikl problém. Body je ale velmi mírný pes a Clark uznával jeho nadřazenost, a tak dcera zvítězila. Nelitujeme, ale je nutno upozornit všechny, kdo by nás v tom rádi následovali, že dvakrát do roka to znamená stres pro psi i fenu, a tím pádem i pro lidi a je nutno obrnit se trpělivostí, hbitostí, a hluchotou nad vyjícími psi (nelze doporučit v těsné zástavbě rodinných domů, o bytě nemluvě).

Tím byla vlastně založena naše chovatelská stanice, protože fena úspěšně absolvovala všechny podmínky uchovnění. Vzhledem k tomu, že se jedná o fenu typické povahy s loveckými vlohami a nádherné typické povahy (viz. Posudek rakouské rozhodčí), rozhodli jsme se na ní chovat přes naší povědomost o tom, že úplně ideálního vzhledu není. Svoje lovecké vlohy bohužel nikdy neosvědčí ve zkouškách jenom díky neukázněným lidem, kteří ji hodili v únoru dělbuchy před, za a vedle ní během pár minut, a tím ji co se týče výstřelu zkazili. Jediný výstřel, který snese, je od jejího milovaného pána.

Vzhledem ke skutečnosti, že nám v roce 2003 odešel náš milovaný Clark do psího nebe, chtěli jsme koupit opětovně hovawarta, ale zrovna nebyly žádná štěňátka volná, poohlédli jsme se po jiné rase, která by splňovala hlídání objektu, na druhé straně manžel si kladl podmínku , aby to byl pes lovecký. Zjistila jsem, že tyto dvě podmínky s podmínkou nám příjemného vzhledu splňují pouze dvě rasy: gordonsetr a výmarský ohař. Protože vím o setrech o jejich temperamentu, který mi ne úplně vyhovuje, a krátkou srst nemá naše rodina v oblibě, byl tu problém. Pak jsem ale zjistila, že v Čechách se chová i dlouhosrstá varianta a bylo rozhodnuto. Nikdy jsme však na vlastní oči variantu dlouhosrstého výmarského ohaře neviděli a manželovi se v knížce, jak byl vyobrazený , nelíbil, protože neměl tak nádhernou postavu jako krátkosrstý a ani tu nádhernou stříbrně šedivou barvu. Na internetu se mi podařilo zjistit, že jedna z nejstarších chovných stanic dlouhosrstých výmarských ohařů má zrovna štěňátka a byla jsem hodně překvapená, protože byli po zahraniční feně. Ke koupi štěňátka byl již jenom malý krok. Stačilo přimět našeho pánečka, aby se šel podívat, což učinil, štěňátka se mu moc líbila a tak jsme si až z daleké Moravy vezli dalšího člena rodiny a to dne 6. 10. 2003 , kdy k nám přišla Ajka Anisok a dostala jméno Any. Velice rychle si všechny členy naší domácnosti získala. Manžel zjistil, že to je přesně pes, který je takový, jaký by chtěl. Není dobrák, jako zlatý retrívr a přes hlídací schopnosti je lovecky upotřebitelný. Fena se plně navázala na chlapi v naší rodině.

Přes skutečnost, že jsme zase měli tři psi, jako předtím, nepřestala jsem toužit po hovawartovi a tak dne 27. 7. 2004 přišel do naší domácnosti hovík Capron von Philippsdorf zv. Ron. Přiznávám, že jsem toužila po Clarkovi, ale ten byl pryč. Ron mě ale přesvědčil, že hovík může být úplně jiný než byl Clark a jednoduše ho nelze srovnávat. Ron je prostě zlatíčko a výstavy zrovna nemusí. Ačkoli je velmi souměrný a pěkně rostlý byť slabší kostry, učinil na jediné výstavě vše, aby rozhodčího přesvědčil, že za moc nestojí, jenom aby tam nemusel znovu. Uvidíme, třeba si to s věkem rozmyslí. Strašně miluje starší dceru.

Dne 4. 11. 2004, poté kdy v září nám byla schválena chovatelská stanice se jménem od Gallasů, přišel velký den, kdy se z nás stali opravdoví chovatelé a v naší chovné stanici se narodili naše první štěňátka tedy vrh A golden retrievra, téměř přesně deset let po té, kdy jsme si naše první štěňátko přivezli domů. Tak jsme se naučili, co takový odchov štěňátek v rodině znamená. Opětovně jsme se rozhodli přes to, že již v té době jsme měli doma uchovněnou fenu výmarského ohaře, že s chovem začneme u zlaté retrívřice. Nebylo to jenom z důvodu věku, ale i proto, že goldeni jsou trpělivější a opětovně jsme si uvědomovali, že se budeme učit.

Dne 10. 7. 2005 následoval vrh B výmarského ohaře dlouhosrstého, kde jsme mohli zužitkovat všechny znalosti získané během prvního vrhu. A že jich bylo za potřebí! Člověk se učí pořád. Z tohoto vrhu nakonec u nás zůstalo nejdrobnější štěňátko, které si získalo svého pána svojí schopností nosit od malinkatého věku. Přes to miluje zejména mladší dceru, která s tímto vrhem hodně pomáhala.

Oproti zkušenosti s vystavováním a připravováním psa nebo feny na zkoušky, chovat a vychovávat štěňátka je daleko větší odpovědnost. Také je to více práce plné trpělivosti a nutnosti dobrých nervů. Je možné, kdybychom tušili, co nás to skutečně bude stát, nezvolili bychom tuto cestu. Ale pokud ji člověk již zvolil, nejsme z těch, co ji jen tak opustí. Ostatně držet v rukou to něžné mokré teplé chlupaté klubíčko je pocit nad všechny. Nic není adekvátní tomu, kdy jsem poprvé v životě třesoucími rukama přestříhl našemu prvorozenému štěňátku pupeční šňůru a naše fena na nás hleděla plná důvěry a očekávání… Vzhledem k tomu je otázkou u kterého písmene se to vlastně v naší chovné stanici zastaví…